Studi

Gostoli 1986, p. 105; Burzacchini 1990, pp. 31-35; Burzacchini 1991, pp. 64 ss.; West 1993, p. 314; Grandolini 1996, p. 113; Veneri 1996, pp. 73 ss.; Power 2010, p. 374;

 

 

Πὰρ γὰρ ἔην καὶ ἀοιδὸς] οὕτω Δημήτριος Φαληρεύς· Μενέλαος ἅμα τῷ Ὀδυσσεῖ ἐλθὼν εἰς Δελφοὺς τὸν θεὸν ἤρετο περὶ τῆς μελλούσης ἔσεσθαι εἰς Ἴλιον στρατείας. Τότε δὴ καὶ τὸν ἐνναετηρικὸν τῶν Πυθίων ἀγῶνα ἀγωνοθετεῖ Κρέων, ἐνίκα δὲ Δημόδοκος Λάκων μαθητὴς Αὐτομήδους τοῦ Μυκηναίου, ὃς ἦν πρῶτος διἐπῶν γράψας τὴν Ἀμφιτρύωνος πρὸς Τηλεβόας μάχην καὶ τὴν ἔριν Κιθαιρῶνός τε καὶ Ἑλικῶνος, ἀφὧν δὴ καὶ τὰ ἐν Βοιωτίᾳ ὄρη προσαγορεύεται·

 

 

 

Traduzione

Infatti c’era con (lei, sc. Clitemnestra) anche un aedo. Così (dice) Demetrio Falereo: Menelao, recatosi a Delfi insieme ad Odisseo, invocava il dio per l’imminente spedizione che ci sarebbe stata contro Ilio. Allora, dunque, Creonte era agonoteta dell’agone pitico enneaterico, e vinceva lo spartano Demodoco, allievo di Automedos il miceneo, che era il primo ad aver composto in versi epici la battaglia di Anfitrione contro i Teleboi e la contesa di Citerone ed Elicona, da cui prendono nome i monti in Beozia…